Co po ránu uděláte jako první? Zkontrolujete sociální sítě? Když vám zapípá telefon, tak se na něj okamžitě vrháte, abyste zjistili, kdo vám píše? Fotíte si jídlo a ve finále ho jíte studené? Cítíte nepříjemné pocity, když se nemůžete připojit na internet a máte pocit, že vám něco uniká? Pokud jste, alespoň na dvě otázky odpověděli ano, tak jste pravděpodobně závislý na internetu a sociálních sítích.

K zamyšlení: Nežijeme - jsme závislí na virtuální realitě

Když jsem offline, neexistuji

Když projíždím Brno v naší šalině :-), tak často slyším staré lidi nadávat. Myslíte, že mládež, co je nepustí sednout? Vůbec ne. Stěžují si na to, že mladí lidé dělají jen jediné: ťukají do telefonu. „Co tam pořád vidí?“ „Jsou jak slepí a neustále do toho klovou“ „Jakmile nemají telefon v ruce, tak jsou nervózní a popuzení“ „To jsou ty jejich fejsbůůůky nebo jak se to jmenuje“ Taky jste to zaslechli? Já minimálně jednou do týdne, protože jsem jedna z těch s telefonem v ruce, ale bez sluchátek v uších.

Závislostí na internetu v dnešní době trpí každý druhý. Neustálé „checkování“ facebooku, zda něco nepřibylo, chatování s lidmi, se kterými se můžeme sejít, protože bydlí skoro vedle nás, nahrávání fotografií jako ukázka toho, jak je náš život je skvělý a sdělení světu „tady jsem a ŽIJU, vidíš?“… 

Co je v pořádku a co již ne?

Sociální sítě jsou skvělým pomocníkem, ale zlým pánem, pokud si nás podmaní. Zároveň nás ale sbližují. Díky nim víme, že naše kamarádka má novou práci nebo víme, že ti dva spolu již nechodí a při další schůzce nemusíme pronést „Tak co Franta, klape vám to?“ a ušetřit jí tak bolestné vzpomínky na rozchod. Ovšem problém nastává, pokud bez sociálních sítí nemůžeme takzvaně „ani dýchat“. Pokud se náš čas začne točit jen kolem Facebooku, Instagramu, Twitteru, Snapchatu, Tumblru a kolem dalších sociálních platforem. Dnešní hektický život dospěl tak daleko, že na mobilu vyřešíme vše od pracovních emailů, až po psaní s kamarády. Zlenivíme, zjistíme, že vše lze vyřešit téměř z domácího křesla a začne nám tento styk s realitou stačit. Přestaneme chodit do fitka a raději si zacvičíme doma s mobilem v ruce. Nejdeme na pivo s kamarády, i když vypisování je mnohem delší a pracnější. Firmám a skupinám lidí raději píšeme emaily nebo na zeď facebooku. Odmítáme zvedat telefony, protože se nám nechce mluvit, raději to napíšeme. A nejhorší ze všeho – za síť se dá skvěle schovat, takže pošleme s přehledem lidi k šípku a bez bázně nevybíravě zkritizujeme kohokoliv, i když ve skutečnosti se pomalu bojíme prodavačce říci, že nám vrátila o pět korun méně, abychom náhodou nevyvolali hádku.

Napříč generacemi

Co my? My, kterým již táhnete k třicítce nebo i dále. My si řekneme, že bychom se měli probrat a snažíme se závislost ukočírovat, protože „to prostě není normální“. Máme rozum a víme, že je něco špatně a bojovat s tím lze, díky vlastní vůli anebo díky lékařské pomoci, zabývající se netolismem (závislost na internetu). Obávám se spíše o budoucnost dnešních dětí. Sedí vedle sebe o přestávce ve škole, a místo aby spolu mluvili, tak si píší. Fotí každou prkotinu a přidávají jí na Instagram, doufajíc, že budou mít tisíce followerů. Co je však nejhorší, neznají hranice. Snadno se to zvrtne a děti jsou v nebezpečí. Jejich svět se netočí kolem ničeho jiného, než kolem toho, co se zrovna děje na sociálních sítích. Když se jim to snaží člověk (rodič/učitel) vysvětlit, tak si je vyslechnou, ale jelikož neumí jednat ve skutečné realitě, nic neřeknou, pak kousek poodejdou a napíší na twitter jací jste „idioti“, protože jim dáváte poučky o ničem… Bojím se, kam až to povede… Jsme naučeni a přímo vyžadujeme, aby v každém podniku, dopravním prostředku, státních institucí byl přístup na internet. Panikaříme, jakmile máme vyčerpaná data na mobilu a wifi není v dosahu. Internet většinou vypínáme jen na noc, aby nás nebudilo pípání. Neumíme bez internetu žít.

„Vrchol lenosti? Když stojíte na zastávce a než, abyste ušli 5 kroků k tabuli s odjezdy, tak si najdete spoj v mobilu“

Útěky před realitou

Pokud jste se v článku nenašli, všechny tyto nešvary vás míjí a nemáte potřebu celému světu neustále sdělovat, co děláte či neděláte, tak vám z celého svého srdce gratuluji a máte můj obdiv. Já do toho spadla ani nevím jak. I když vím, že je to špatně a snažím se proti tomu bojovat, není to lehké. Především, když sociální platformy využívám ke své seberealizaci a nyní již i pracovně. Co ovšem nikdy nedopustím, aby virtuální realita zašla do takových krajností, že se nesejdu s přáteli v dobré kavárně či restauraci. Žijeme jen jednou a je špatně, když svůj každodenní čas věnujeme více nějaké platformě, než abychom spolu mluvili. Řešili problémy v realitě s člověkem, který s námi žije v jedné domácnosti a je pro nás blízký. Dostáváme se do konfliktů se zaměstnavatelem, protože na úkor sociálních sítí nepracujeme, anebo v nejhorším případě o něm napíšeme něco nelibého v statusu a on se to pak dozví. Ztrácíme soukromí a neuvědomujeme si rizika, když napíšeme, že jedeme na týden na dovolenou. Nazýváme blízkými přáteli někoho, koho jsme viděli jednou (někdy ani to ne) jen díky tomu, kolik nocí/dnů jsme spolu propsali. Sociálním sítím jedno velké ANO, spojuje lidi se stejnými zájmy a názory, ale jedno velké NE, když to překročí únosnou mez. Kde je ta únosná mez? To neví ani sami psychologové…

Jsem závislý?

Pokud si chcete ověřit, zda jste do toho takzvaně „spadli“, tak si udělejte tento rychlý bezplatný dotazník ZDE. Na stránkách naleznete i tipy a rady, jak se závislosti na internetu zbavit a vyhledáte i odbornou pomoc.


Další články