Pokračování 2/2

KBON: Tvá druhá kniha „Jak rozumět vlastní duši“ má v předmluvě příběh o svém vzniku. Věděla jsi hned, o čem bude?

WAHL: Ano, přestože to byl můj druhý samostatný počin (nepočítám-li knihy horoskopů), tušila jsem dlouho, že tohle téma bude vydáno knižně. V jednotlivých kapitolách jsem se soustředila na témata, o kterých mluvím už několik let na seminářích a přednáškách. Málokdo se dokáže podívat na to, co žije, z pohledu vlastní duše. Člověk se občas snaží o zcela nesmyslné postupy, kterými se má něco změnit, ale nikoho nezajímá, jak se v tom cítí.
Často se potkávám s lidmi, kteří řeší neřešitelné. Bojí se změny, bojí se narušit stereotypy. Zůstávají tam, kde jsou, sami v sobě si vytvořili dojem, že jinak to nejde, že právě tohle je jejich život, na sebe ale zapomínají. Dobrovolně přijímají roli oběti, do které je pasovali ostatní. Takový člověk vykonává činnosti, o kterých snad sám ani nepřemýšlí. Plní opakovaně úkoly, které by s přehledem zvládli ostatní, pokud by ovšem byl schopen jistého řezu. Něco se musí změnit. Prioritou je ale ´relativní´ spokojenost ostatních, to, že je o ně postaráno, mají navařeno, vypráno, vyžehleno, že jsou zabezpečeny základní životní potřeby, dnes a denně, pořád. Oběť časem přestává mít své vlastní nároky. Zapomene na sebe, upozadí se natolik, že jí tento stav nepřipadá vůbec divný.
Člověk by měl být sám pro sebe prioritou. Teprve když se cítí dobře, když se může na něco hezkého těšit, pak také od něho mohou jít nádherné energie do okolí. Tyto energie jsou čitelné na dálku. Opačně to nefunguje. Není možné očekávat, že člověk za zásluhy stoupne v očích ostatních. Ne, pro ně zůstává služkou, která tohle dělat má. Okolí není schopné uvažovat jinak. Pokud člověk v roli oběti zůstává dlouhodobě, přicházejí nemoci, které je stále náročnější zvládat.

KBON: Jak píšeš knihu? Víš hned, jakou bude mít strukturu, nebo se necháváš vést?

WAHL: U této knihy jsem věděla, že se bude jednat o jasný celek, složený z jednotlivých na sebe navazujících kapitol. Je to skoro jako ve škole, kde je třeba začít od jedničky, nemůžeme přeskakovat. K otázkám bytostí jemnohmotného světa nebo k sebevraždám lze dojít, až když je zřejmé, jaký je příběh duše. Stejně tak vykreslení magického ornamentu nebo jednotlivé symboly v životě jsou z kategorie náročnějších. To je ke struktuře knížky, ale současně musím prohlásit, že nic z toho, co si čtenář v knížce může přečíst, není z mé hlavy. Neseděla jsem u stolu a neokusovala tužku s pocitem, že co ještě tak bych měla napsat. Všechno, co je obsahem knihy, ke mně přišlo, takže ano, nechávám se vést. Poslouchám, co je třeba ještě doplnit, reaguji na jednotlivé podněty, nic si nenechávám pro sebe. Ale současně vnímám, že moje slova jsou pro čtenáře čitelná. Někdy se stane, že obsah úplně neladí s tím, co žijeme – např. kolem tetování, tzv. ženské role apod., ale informace s duší rezonují, takže obsah může být pochopen až později.
    Rozhodně nejsem lékař ani léčitel. Nejsem ani guru. V podstatě je mi jedno, jak čtenář mých knížek žije a co žije. Nebudu za nikoho dávat ruku do ohně a přesvědčovat, že tyto postupy fungují. K tomu si každý může dojít sám. Může, ale nemusí. Třeba se nestane vůbec nic. Ale pokud bude chtít, osvobodí se z pastí, do kterých se nechal dobrovolně zavřít.

KBON: Přemýšlíš nad další knihou?

WAHL: Přemýšlím, to je slabé slovo. Třetí kniha už ve mně vibruje, vím, že by určitě měla vyjít. Po miminkách a příběhu vlastní duše se dostávám mimo tento svět, mimo to, na co si můžeme sáhnout, co už není uchopitelné našimi smysly. Knížka bude o mimozemských bytostech, o pyramidách a Egyptě, o našich minulých životech, ale také bych ráda vysvětlila teorii magických ornamentů, všechno teď prozrazovat nelze. Některé příběhy, které řeším, jsou už za hranicí rozumu, nikoho ale nenutím, že musí nutně všemu věřit. Každý, kdo něco podobného se mnou zažil na vlastní kůži, dostal důkaz okamžitě, v jediné vteřině. Pak už není možné pochybovat.
Stejně jako první dvě knížky, i tahle bude mít na titulní stránce přetištěný obraz na hedvábí – se zlatou pyramidou pod obloukem duhy. Vznikl jako kolektivní dílo během týdenního pobytu v Krkonoších v létě 2012.

KBON: Kde se obě knihy dají koupit?

WAHL: Knihy jsem si vydala vlastním nákladem, posílám je zájemcům poštou, případně si je mohou ode mne zakoupit na některé z mých akcí. V Praze se prodávají v prodejně U Džoudyho na I. P. Pavlova, dostat je lze i na internetu přes některé e-shopy. V současné době je ale náklad knížky „Proč k nám miminko nechce“ rozebrán. Řešíme dotisk, pravděpodobně v březnu by knížky měly být opět k dispozici. Informovat o tom budu zájemce na mých stránkách WAHLGRENIS.CZ

KBON: Je skvělé, že lidé po celém světě mohou mít s tebou konzultace přes Skype. Je to hodně využívané?

WAHL: Ano, sama vnímám, že se na mne obracejí lidé poměrně často. Obvykle už v prvních minutách konzultace vnímám, kde je chyba, co by se mělo změnit. Jsou to někdy informace, o kterých by takto nikdo nepřemýšlel. Nedávno jsem měla skype konzultaci s jednou paní, která nemohla otěhotnět. Okamžitě jsem věděla, že duše miminka k nim nechce, cítila jsem, jak se bojí, jak se úplně třepe strachy. Začala jsem se zajímat, jak to vypadá u nich doma. Všechno se jevilo celkem běžné, problém se ukázal v ložnici. Tady měl její muž trezor se zbraněmi, které s energiemi miminka absolutně neladily. Nikoho nenapadlo, že by to mohlo miminku vadit. Jakmile trezor přemístili z ložnice, žena otěhotněla.

KBON: Je něco, co bys doporučila lidem, aby dělali? (myslím tím relaxace, spojení s přírodou...)Nebo je to na nich a jsou to jejich příběhy....?

WAHL: Občas se mi ukáže pasivita ve vztahu. Opravdu nelze jen tak čekat na miminko, případně na něm tzv. pracovat, když jinak jsou tady jen stereotypy a nuda. Ano, po letech čekání na miminko je pár bez energie a prvotní nadšení ze společného života mizí. Je třeba sem pustit ještě jiný rozměr, něco z činností, které ženu a muže opravdu baví, aby se mohla tetelit každá buňka v těle. Je někdy složité dostat tento jiný rozměr do života, ne každý vnímá, jak důležité je žít radost, jak moc bychom se měli věnovat něčemu, co nám dělá dobře. Někdy se dostáváme k vlastní tvořivosti, při které žena může poznat vlastní pocit výjimečnosti, z kterého – zvlášť pokud se jí nedaří otěhotnět – samovolně vystoupila. Nesmí si připadat jako ´vadný kus´. Cokoliv, co si sama vyrobí, uplete nebo ušije, jí dodá punc výjimečnosti. Sama jsem se nedávno dostala k ovčí vlně, k předení na kolovrátku i k pletení z tohoto nepříliš tradičního materiálu. Vím, jaké pocity přicházejí.

Není třeba dělat vůbec nic podle toho, co nějaká autorita prohlásila. Není třeba se rozhlížet kolem, kdo by nás pochválil. Pokud začne člověk žít to své, zjistí, že to vůbec nebolí. Nejdůležitější věcí v životě je žít tak, aby se nám v těle tetelily všechny buňky radostí.


Další články