Existují lidé, kteří jsou negativní, pořád dokola dělají ty samé chyby a vy pomáháte a radíte i přesto, že vás to vysiluje. A pak jsou tady ti, kteří vás nabíjí svou pozitivitou, zajímavým a unikátní nadhledem na věc, pro ně tak přirozeným a vy si pak uvědomíte, že věty směřující od nich k vám mají svůj význam. Znám velmi málo takových lidí, ale jsem za ně moc vděčná. Jedním z nich je Wahlgrenis.

Exkluzivní rozhovor: Žena si nesmí připadat jako “vadný kus”, říká Wahlgrenis

Wahlgrenis je čarodějka, vědma, koučka, spisovatelka a žena, která to má prostě jinak. Ale hezky jinak. Není v tom nic manipulativního, nic direktivního. Ukazuje cestu. Jestli se po ní vydáte, ale záleží na vás. Je autorkou knižního bestselleru Proč k nám miminko nechce, který už pomohl stovkám žen otěhotnět. Být to v Americe, nejspíš by v prodejích předčil Harryho Pottera a z Wahl by se stala celebrita zvaná do všech talk show. Ale možná je dobře, že se to stalo právě tady, protože si kniha nachází cestu k těm, kteří ji opravdu potřebují.

Před pár týdny Wahl vyšla další kniha, která se jmenuje Jak rozumět vlastní duši a při té příležitosti jsem ji požádala  o rozhovor. Jsem moc ráda, že si na mě udělala čas.

KBON: Už se dlouho probíráš osudy lidí. Jak se to stalo a kdy to začalo?

WAHL: Možná to takhle vypadá při pohledu zvnějšku, že se probírám osudy lidí. Ale není tomu tak nebo aspoň to nebyl můj původní plán. Všechno se to tak nějak stalo „samo“. Nikdy jsem si tento směr nepředstavovala jako svou životní cestu, pocházím z ateistické rodiny, duchovno jako pojem se mě v tom širším slova smyslu nedotýkalo. Neabsolvovala jsem ani žádné tzv. duchovní kursy, ale vnímám, jak jsem tímto směrem byla postupně sunuta. Když se nad tím zamýšlím, uvědomuji si jednotlivé okamžiky v životě, kterými jsem jakoby musela projít. A podle toho, jak jsem to zvládla, jsem teprve mohla jít dál. Někdy to bylo opravdu těžké. Jednou z těch zásadních lekcí, kterou jsem si musela projít, byl na jaře roku 2001 náhodný poslech hudby, která vůbec nepřipomínala hudbu duchovní nebo meditační. Tehdy se mi ale při poslechu něco otevřelo, byla jsem úplně mimo a moje duše mi dala vědět, že to, co žijeme, není všechno. Pak se teprve začaly dít věci… Postupně ke mně přišly originální věštecké pomůcky, s kterými nikdo jiný nepracuje. Jako první to byla věštecká mapa, kruh o průměru kolem asi 60 cm se symboly, které „mluví“. Vlastně teprve potom jsem zjistila, že odpovědi, které přes věšteckou mapu přicházely, mohou pro někoho mít význam. Po věštecké mapě mi do života vstoupily další věštecké pomůcky, přes které komunikuji s duchovním světem, nejsou to klasické karty, ale jejich formát je jiný, nestandardní. Pochopila jsem, že je to jakýsi výkladový slovník někam mimo, průchod do Kristovy mřížky vědomí. Následovaly trojklany, plástve, strom života, dřevěné věštecké kostky… je jich více než deset.

KBON: Jak tě napadlo si udělat web? (Vlastně v době, kdy to nebylo úplně běžné)

WAHL: Můj web nevznikl jen tak, nebyl to záměr. Nejprve jsem potřebovala s někým to, co se mi dělo, sdílet, protože v mém okolí nikdo na této vlně nebyl. Tehdy jsem snad poprvé pochopila, co je internet – virtuální prostředí, které ale vytváří vazby, pomáhá lidem v těžkých chvílích a dokáže také v mnoha věcech pomoci. Já jsem se potřebovala někomu svěřit s mou věšteckou mapou, a hned jsem zjistila, že to je prostředí živé, neformální. Navázala jsem okamžitě nit s uživateli internetu a pochopila jsem, že to funguje.
Ovšem tehdy to ještě zdaleka nebyl můj web. Byla jsem pouze běžný uživatel jednoho serveru, kde jsem dokonce nevystupovala za sebe, ale měla jsem mužský nick: fic. Tahle tři písmenka se mi jako první napsala, a já si řekla: Proč ne? Ale dlouho jsem jako muž nebyla. Poměrně brzy mě z této klamné role vyřadila nicnetušící mladá žena, která si se mnou nutně potřebovala něco vyjasnit osobně. Setkala jsem se s ní, ale bylo mi jasné, že jí nešlo ani tak o výklad, jako spíš o osobu tajemného mága. Proto se muselo až jako druhý plán objevit moje jméno Wahlgrenis a s ním pak i můj web. Ten byl spuštěn 14. února 2004, tedy před dvanácti lety.
Nejdřív jsem vůbec nechápala, co internet je. Z mého úhlu pohledu jsem v tu chvíli pouze potřebovala moje odpovědi někam umístit. Výkladů snů, reakcí na zdravotní stav, bydlení, vztah, miminka totiž pořád přibývalo, a kdybych je měla mít fyzicky na papírech doma, brzy bych se sem nevešla. Vůbec mě druhá strana – tedy uživatel internetu – nezajímala. Nepřemýšlela jsem o tom, že by ty moje reakce vůbec někdy někdo četl. Ovšem vlna zájmu zvnějšku mě překvapila. Za tu dobu jsem už daleko za hranicí 3,5 miliónu návštěv. Mám za sebou vydání dvou knížek „Proč k nám miminko nechce“ a „Jak rozumět vlastní duši“. Pořád se s lidmi setkávám, ať už osobně, na akcích nebo prostřednictvím skype.

KBON: Preferuješ osobní setkání, skype nebo mailovou komunikaci? Je výklad úplně stejný, ať je vedený jakkoliv?

WAHL: Při výkladu z mého pohledu je stejné, jestli s člověkem komunikuji osobně z očí do očí, přes skype nebo maily. Vždy vyjde odpověď jasně a jednoznačně. Osobní setkání je důležité spíš pro tu druhou stranu, kdy je zřejmé, co se ukazuje, co vychází. A ještě jedna věc je zajímavá. Člověk, kterého vidím osobně, odkrývá to, co řeší, už jen tím, co má na sobě oblečené, jaké má doplňky, kabelku, boty. Všechny barvy, symboly, ale i konkrétní materiály promlouvají a prozrazují, co v životě řeší nebo co momentálně ani řešit nejde.

KBON: Jak vznikla kniha „Proč k nám miminko nechce“ a proč tohle téma?

WAHL: Téma příchodu dětí do tohoto světa zajímá mnoho žen, ostatně právě tohle bylo jedním z nejčastějších okruhů, na které se mě ptali uživatelé internetu už od začátku. Bylo to téma stejně důležité jako otázky kolem zdravotního stavu, práce nebo mezigeneračních vztahů. Neřešila jsem, co je důležitější, nebo čemu bych se měla věnovat prioritně. Odpovídala jsem na jednotlivé otázky podle toho, jak jsem měla momentálně čas. V té době jsem ještě byla zaměstnaná, měla jsem své povinnosti a web byl v kategorii mých koníčků. Informace ode mne přicházely k ženám ve správný okamžik, pochopily, co mají ve svém životě změnit, a miminka se postupně rodila. O knížce jsem nepřemýšlela. Ta vznikla až mnohem později na podnět zvnějšku, když maminky nebo spíše babičky, které na internetu moc času netráví, chtěly mít příběh toho jejich miminka fyzicky v rukou. Knížka se ukázala jako průchodná cesta. Je v ní – mimo jiné – čtyřicet příběhů žen, kterým se miminko podle lékařů ani narodit nemohlo. Přesto jsou miminka tady. Je zde zřejmá celá korespondence od prvního dotazu až po narozené miminko. Často se odkryl příběh z minulého života s nějakým problémem, který aktuálně překážel v příchodu nového človíčka. Jakmile se problém vyřešil, žena byla těhotná. Vypadá to jako zázrak v přímém přenosu, ale každá jednotlivá žena by mohla vyprávět, že tady žádné čáry a kouzla nebyly.

KBON: Kde všude ji lidi čtou?

WAHL: Přestože knížka „Proč k nám miminko nechce“ obsahuje ryze české příběhy a vyšla v češtině, je o ni obrovský zájem i v zahraničí. Bude to pravděpodobně tím, že čtenáři webu Wahlgrenis jsou z celého světa. V současné době eviduji čtenáře, kteří si tady čtou, z celkem 131 zemí světa. Téma je to samozřejmě nadčasové a univerzální, stejné osudy se týkají žen i daleko v zahraničí. Knížky jsou ode mne expedovány například na Slovensko, do Německa, Rakouska, Francie, Španělska, Švýcarska, Dánska, Itálie, ale i do Kanady nebo USA. Majitelé čteček si mohou knížku stáhnout přes Amazon.com. V současné době uvažuji o překladu do němčiny.

KBON: Co si myslíš, že je ten největší problém v současnosti bránící ženám otěhotnět?

WAHL: Těhotenství je součástí našich životních programů. Žena si zvolí profesní dráhu, vystuduje, do života jí přijde partner, začnou spolu bydlet a nazrají k bodu, že mají mít miminko. Nějak se předpokládá, že pokud dva lidé spolu žijí, tak mají mít dítě, anebo ještě lépe chlapečka a holčičku. Pokud miminko nepřichází, stávají se tito dva pro své okolí podezřelí. Doba je hektická, nežije se jako dřív. Žena chodí do práce, stresuje se, doma na ni čeká další směna a do toho se má nějak vejít proces “plodit děti”. I muž je unavený, nebývá jednoduché potkat se, aby ´na tom´ mohli pracovat. Často přichází rozčarování. Otěhotnět se nezdaří jednou, podruhé…, půl roku, rok… Aby se něco nepodcenilo, najednou si žena měří bazální teplotu, cvičí speciální cviky, pije kontryhelové čaje, případně astrolog dvojici vypočítá plodné dny, k tomu ještě začnou jíst speciální stravu. Přitom si neuvědomují, jak se tím vším tzv. odpoutávají od zdroje a stávají se z nich obrazně řečeno stroje. Touto cestou miminko přijít nemůže. Těhotenství není program, který ti dva musí splnit.
Umělé oplodnění ale není řešení. Nesouhlasím s názory některých lékařů, podle nichž má žena právo na dítě. Gynekologové nešťastné ženy, které často bývají zcela v pořádku, jen se jim nedaří otěhotnět, posílají na nejbližší kliniku na umělé oplodnění. Od toho se distancuji. Umělé oplodnění (IVF) je metoda, jak už napovídá její název, umělá, nepřirozená. Nežijeme pouze tady a teď. Duše přesahuje rozměr tohoto života. Má propojení i s našimi minulými životy. To, co se nám nedaří nyní, může být důsledkem našich minulých skutků. Proto není možné si něco jen tak "vydupat”.
Někdy se může odhalit problém v tomto životě, například když se žena rozhodla pro interrupci. Je třeba vzít na vědomí, že to, co se stalo, byla jediná možnost. Nic jiného se stát nemohlo. Žena se rozhodovala tak, jak to v tu chvíli bylo pro ni nejlepší. Nejspíš tady nebyl soulad s partnerem, často se ukazují i existenční, bytové nebo sociální problémy. To, co se následně děje, může vypadat jako trest, že si těhotenství tato žena nezaslouží. Ale rozhodně to není bezvýchodná situace. Na příběh z minulosti se můžeme podívat jinak, dnešníma očima. Duše je dál, dostala novou šanci, jen ji minulý příběh zastavil. Jednou z cest, jak se s minulostí vyrovnat, je tzv. odpouštěcí dopis.


Další články