Prokrastinujete? Pokud s tím máte zkušenosti, pak určitě porozumíte Arabele, která má před sebou důležitý úkol. Musí za pár dní odevzdat rukopis knihy a ještě přišla na to, že utratila téměř všechny své peníze. Ale nějak se nemůže donutit, něco s tím vším udělat...

Nemůžu, píšu román, přece! (Deník prokrastinující spisovatelky) 8

53 dní do odevzdání rukopisu

Včerejšek nebyl vůbec úspěšný. Strávila celý den na Facebooku a zjistila, že si spíš prohlíží příspěvky přátel než cíleně hledá práci. Také jí dost rozptylovala všechna možná videa o vaření. Dostala opravdu velkou chuť něco super si ukuchtit. Tu si ale brzy rozmluvila. Vždyť musí najít práci a napsat román. Dva velké úkoly a ani na jeden nemá sílu. Takhle to teď tedy bude? Nahlas se ptala sama sebe.

Nějak to na ni doma všechno padalo. Vzala si notebook, klíče, telefon a kartu, vlasy stočila do uzlu a jen tak v teplákovce vyrazila do malé kavárny ve vedlejším domě. „Ahoj holka!“, ozvalo se hned, jak vstoupila do dveří. Paula na ni navíc ještě zamávala svou kyprou rukou. „Čau.“, hlesla Arabela a snažila se rozdýchat tu barevnou smršť, která se servírce usadila ve vlasech. Experimenty jsou jedna věc, ale to, co měla poslední dobou Paula na hlavě už spíš ukazovalo na kadeřníka a jeho nenávist k práci. Nebo k Paule? Ale tu měli všichni rádi. Arabela se posadila k malému stolku u okna a okem poměřovala mezery mezi ostatními stoly. Zdálo se jí to, nebo se mezery zvětšovaly přímo úměrně k tomu, jak košatěly Pauliny boky? Vlastně to dává logiku. Akorát z jedné strany s kavárnou sousedila prádelna a z druhé strany prodávali noviny, časopisy a cigarety, takže možnost se rozšiřovat dál, teda aspoň pro kavárnu, už žádná nebyla.

Arabela se rozmýšlela mezi čajem a kávou, když se před ní na stole objevil pořádný černý čaj se smetanou ve velkém hrnku a štědrý kus domácího brownie posypaného pekanovými oříšky.
„Dlouho jsem tě neviděla, jak je?“, zaskřehotala Paula a žuchla na vedlejší židli. Arabela se tentokrát vykašlala na to své OK a zatvářila se nešťastně. „Vysyp to.“ Paula začínala být netrpělivá, vyhrnula si totiž rukávy. Už to samo o sobě byla práce, protože přes bochánky tuku to šlo těžce. Tím ale odhalila dvě nová tetování, která zrovna nepatřila k těm decentním. Arabela se upřeně zadívala na to, které měla nejblíž. Ve skleněném poháru byla místo kopečků zmrzliny lebka, kterou pokrývala čepice šlehačky s pověstnou třešničkou na vrcholku.
„To je ...zajímavé.“, vytlačila ze sebe, když prstem přejížděla Paulino potetované předloktí. „Nějak mi nic nejde....nemůžu psát, prachy docházej a musím si najít práci. Nevím, kde ji hledat, agentka na mě tlačí s románem a já se nějak nemůžu rozpohybovat.“ Paula dvakrát mlaskla a našpulila masité rty. Dnes se na nich sladce růžová opravdu vyjímala.
„Možná nemůžeš psát to, co se od tebe čeká, ať už to chceš ty, nebo ta agentka. Třeba by ti šlo něco, co nevyžaduje tolik fantazie. Manuální činnost, za kterou dostaneš zaplaceno. Já tady pravidelně dělám tuňákovej sendvič, kterej sice k smrti nesnáším, ale vím, že ho mají lidi rádi a kupujou ho na kila. Léta tréninku se vyplatila. Je dokonalej. Tak prostě piš tuňákovej sendvič. Musíš se dostat do tempa.“
„Když už o něm mluvíš, docela by bodnul.“, zasmála se Arabela a stiskla jí z vděčnosti kus hmoty na ruce. Paula viditelně potěšená, že její rada padla na úrodnou půdu, kývla hlavou. Pak očima projela kavárnu, zda vzbudila zasloužený obdiv u štamgastů. Arabela nepochybovala, že z rady budou čerpat všichni obyvatelé domu včetně těch, co bydleli naproti přes ulici. Paula snad už hlasitěji ani mluvit nemohla. Ještě, že spolu řešily psaní a ne problémy s menstruací nebo sexem. To by nemohla už nikdy projít kolem. Udělala si na stole místo a otevřela notebook. Dobrá tedy, najde si ten nejvypečenější tuňákovej sendvič a konečně se někam posune.


Další články