Taky máte v práci kolegu či kolegyni, která je občas na zabití? Taky si občas říkáte, co jste komu udělali, že musíte sdílet kancelář zrovna s TAKOVÝM člověkem? Nebo si lámete hlavu nad tím, kde dotyčný vyrůstal a kde vzal takové hrozné návyky? Já si to na můj vkus říkám až příliš často, obzvláště přihlédneme-li k tomu, že kolegyně, která pije krev mně a o které teď hodlám psát, působí na první pohled naprosto nevinně.

Něco ke kofí: Také vás kolegové v práci přivádějí k šílenství?

Každý z nás byl nějak vychován. Někdo přísněji, někdo volněji. Vzpomínám si, jak jsem jako malá musela každý den poslouchat desítky dobrých rad a napomínání týkajících se slušného chování. „Nemlaskej!“ „Nesrkej“ „Nehltej!“ „Pozdrav!“ „Chovej se slušně!“ „Ukliď si!“ „Tomu říkáš uklizený?!“ Podobnému sekýrování se v dětství asi nikdo nevyhnul. Na mě se asi nejvíc podepsala etika stolování (kterou se mi rodiče usilovně pokoušeli vtlouct do hlavy), jelikož přestože mám doma někdy neskutečný bordel, stále se snažím, aby obědy a večeře měly nějakou úroveň. A nejde jen o to, že nesrkám a nehltám, ale taky mám vždycky vzorně prostřeno (na pravé straně složený ubrousek, na něm nůž s lžící a na levé straně vidličku), nedávám lokty na stůl, neroztahuju se, nemlátím příborem o talíř (asi tisíckrát jsem si totiž jako dítě vyslechla větu: „Ten příbor při jídle nesmí být ani slyšet!“) apod. Ano, připouštím, že je to ujetý, ale u nás doma se na to hrálo. A uznávám, že v domácnosti to může působit přehnaně, ale v restauraci si aspoň nepřipadám jako buran a nepřitahuju zraky číšníků.

Nikdy mě ale nenapadlo, že mi tahle výchova jednou bude k vzteku. Zjistila jsem to až loni na jaře, když jsem nastoupila do nového zaměstnání a poznala kolegyni Denisu. Po našem seznámení jsem si v hlavě vytvořila zkratku: hezká = slušně vychovaná. Krom toho, že má dlouhé blond vlasy, dlouhatánské nohy a je štíhlá, tak se taky slušně obléká a celkově je hezky udržovaná. Například loni v létě vystřídala asi dvacatery šaty. Člověk by si řekl, že když si dá tak záležet na svém zevnějšku, bude se adekvátně k tomu i chovat. Tady jsem se spletla. Že byl můj odhad špatný, mi Denisa dokazuje dnes a denně už téměř rok při svých dopoledních i odpoledních svačinkách (svačí 2 až 4x denně).

Probíhá to asi takhle: Do naší malé společné kanceláře si přinese müsli s jogurtem v misce z tvrzeného skla, k tomu kovovou lžíci a koncert může začít. Nejprve musí vše za hlasitého řinčení lžíce o misku důkladně promíchat, aby ani jedno zrnko müsli nezůstalo oddělené od jogurtu. Zní to jako bimbání zvonů při svolávání na mši. Když s tímhle skončí, nastává pocit úlevy. Ten ale nemá dlouhého trvání. Vzápětí zjišťuju, že to byla jen předehra a jako další číslo nastupuje samotné jezení. Nikdy mě nenapadlo, o jak hlučnou aktivitu může jít. Denisa se pustí do jídla a – zřejmě ve snaze nevypadnout z rytmu – s každým nabíráním sousta silně cinkne lžící o misku. Klidně i několikrát. Aby však celé číslo nebylo tak monotónní, s každým soustem přidává třísknutí lžící o zuby. Samozřejmě jí po malých soustech, aby vystoupení bylo co nejdelší. Když se pozorně zaposlouchám, před očima se mi vybaví představení Stompů. Třeba by ji přibrali do kapely:-)

Když dojí, vstane se vší noblesou a bez jediného mrknutí oka ze židle a s hlavou vzhůru vztyčenou odkráčí do kuchyňky umýt hudební náčiní. Nepříjemné napětí v uších mizí a já se můžu opět soustředit na hudbu, která mi celou dobu hrála ve sluchátkách, avšak nezachránila mě před živým koncertem v kanceláři. Dneska víc než kdy jindy chápu, že různí rodiče volili rozdílné výchovné metody a kladli v životě důraz na jiné věci. Jsem klidně ochotná připustit, že Denisino svačení je možná víc moje úchylka než její zlozvyk. Jak ale s lidmi jako je ona koexistovat, nemít touhu je okřiknout a v duchu si nepřát, aby si tou lžící třeba vyrazili zuby, to se teprve učím. A jelikož se jedná o mou kolegyni, mám možnost se to učit pěkně každý den.

 

Máte podobné kolegy? Podělte se s námi o své příběhy. Ty nejlepší vypublikujeme...


Další články