Asi většina lidí už v životě vyzkoušela nějakou masáž, a pokud ne, tak si to určitě aspoň každý umí představit; čistá tichá místnost maximálně s relaxační hudbou v pozadí, masážní stůl s kruhovým otvorem na obličej, vůně nejrůznějších masážních olejíčků a masér nebo masérka v bílém triku a bílých kalhotách. Takové byly alespoň mé dosavadní zkušenosti v Čechách. V Gruzii jsem poznala, že masáž může vypadat naprosto jinak.

Něco ke kofí: Gruzínská masáž - zažili jste ji také?

Na seznamu míst, která jsme v Tbilisi chtěli navštívit, se nacházely sirné lázně v tureckém stylu ze 17. století na předních příčkách. A jelikož hned po příletu bylo venku necelých 10°C, příšerně foukalo a zdálo se, že co nevidět začne pršet, vydali jsme se s přítelem Viktorem do lázní hned první odpoledne. Dopředu jsem se nezajímala, jak to v takových lázních v Gruzii chodí. Už zvenku ale lázně nevypadaly jako karlovarská kolonáda. Kdekdo si při pohledu zvenčí mohl pomyslet, že se jedná o mešitu, jelikož lázně se skládají z několika kopulí skutečně podobných mešitám. Navíc jedna muslimská mešita byla skutečně hned vedle. Ani interiér nebyl nijak podobný tomu, co znám z Česka. Žádná moderní recepce se slečnou nebo klukem v bílém, relaxační hudbou a poličkami plnými prostěradel a ručníků. Za vchodovými dveřmi se nacházelo schodiště, po kterém jsme sešli do haly se stolky, gauči a křesly, kde v jednom z těchto křesel seděla podsaditější paní, která nám hned podala vytištěnou nabídku služeb ve třech jazycích (gruzínštině, ruštině a angličtině).

Hned zkraje nás lehce otrávily ceny, které na české poměry sice nebyly nijak vysoké, ale v Gruzii jsme čekali, že bude všechno o dost levnější. Brzy jsme ale zjistili, že ceny se v čase liší, a že pokud přijdeme za necelé dvě hodinky, budeme to mít asi o třetinu levnější. Vyšli jsme tedy ven s cílem najít nějakou kavárnu nebo vinárnu, kde bychom mohli zabít trochu času a zároveň se ohřáli. V nejbližším okolí jsme nenašli ani jedno, zato jsme narazili na další vchod do lázní. Brzy jsme se dozvěděli, že komplex je rozdělen do několika částí, které vlastní různí majitelé a mají i různé ceny. V těchto druhých lázních neměli žádné předtištěné ceníky ve třech jazycích jako v těch minulých, ale když jsme překonali jazykové bariéry (tzn., že jsme museli využít našich znalostí ruštiny na maximum), s potěšením jsme zjistili, že na tomto místě jsou ceny asi o polovinu nižší než v těch vedlejších. Bylo rozhodnuto. Viktor z toho byl tak nadšený, že když nám ještě nabídli masáž, neváhal ani vteřinu a domluvil nám i tu. Takže jsme ve finále byli téměř na stejné ceně jako v prvních lázních. Jenže tam bychom to měli bez masáže, takže kdo by si stěžoval.

Dostali jsme dvě velké bílé osušky a hned nás vedli do místnosti s lázněmi. Jednalo se vlastně o dvě menší místnosti, přičemž jednu tvořila taková předsíň s plastovým stolkem, židlemi, záchodem a gaučem a druhou samotné lázně – tedy bazének se sirným pramenem, sprcha a černé kamenné lůžko, které – jak jsem o pár minut později zjistila – fungovalo jako masážní lehátko. Celá místnost byla vlastně dost tmavá a zřejmě stará. Nepředstavujte si žádné moderní barevně nasvícené wellness s různými typy vířivek, bazénů a saun a s relaxační hudbou na pozadí. Také bych neměla zapomenout dodat, že celými lázněmi se nesl pach po shnilých vejcích, tedy zápach typický pro sirovodík uvolňující se z minerální vody. Na ten si ale časem zvyknete a pak už ho ani (moc) nevnímáte. V předsíňce jsme se svlékli do naha (plavky jsme neměli, jelikož jsme původně nepočítali, že do lázní zavítáme hned první den) a poté se pomalu ponořili do horké vody v lázních. Konečně se po několika hodinách opět dostavil pocit tepla a krev v těle mohla zase proudit. Vzápětí jsem začala filozofovat nad tím, jak bude probíhat masáž. Přijde pro nás někdo, nebo se máme ozvat sami? A jestli se máme ozvat sami, tak kdy? A co máme mít na sobě? Napadlo mě, že se vlastně nebudu mít do čeho zabalit, pokud pro nás někdo přijde, jelikož ručník jsem hodlala použít opravdu jen na osušení po dokončení lázně a nechtěla jsem se v něm někde válet nebo si ho zapatlat od nějakých krémů a olejíčků. Mé obavy byly samozřejmě zbytečné.

Asi za patnáct minut k nám přišel tmavovlasý pupkatý chlápek v trenýrkách a mávnutím prstu mi naznačil, abych vylezla z bazénku, že se jde na masáž. A jelikož náš masér uměl rusky asi tak jako já mandarínsky (ano, hádáte správně, mandarínsky neumím ani slovo), ušetřil mě i sebe spousty otázek ohledně toho, zda mám být zahalená a případně do čeho. Takže když přišlo na věc, neměla jsem na sobě vůbec nic. Vlastně dodnes nevím, jestli tam lidé obvykle chodí v plavkách nebo ne. Náš masér ale rozhodně překvapeně nevypadal. Vzhledem k jeho již zmíněným jazykovým dovednostem jsme se dorozumívali především máváním rukou a kýváním hlavy doslova všemi směry. Z gest jsem pochopila, že si mám lehnout na břicho na kamennou postel naproti bazénku a masáž může začít.


Další články