Máte problémy s prokrastinací? Hrdinka našeho románu na pokračování také. Odevzdání rukopisu Arabelina románu se blíží a ona má jen první kapitolu.

Nemůžu, píšu román, přece! (Deník prokrastinující spisovatelky) 5

56 dní do odevzdání rukopisu

Na Oxford street byl zase nával, jako ostatně každý den a Arabela si mezi davy razila cestu do své oblíbené kavárny Pret a Manger jako ledoborec na moři. Ostatně jinak to ani nešlo. Kdyby způsobně dávala přednost nebo čekala, až se někdo milostivě uhne, snídala by v době odpoledního čaje. Těšila se na svojí kávu s pořádnou porcí kakaa vysypaného do tvaru hvězdy na sněhobílé pěně a na měkoučkou nadýchanou buchtu plněnou vanilkovým krémem s troškou malinové marmelády. Během rána by jí měl přistát ve schránce email od Stephena, a tak si tu chvilku chtěla udělat trochu slavnostní. Při snídani by si taky měla promyslet, co si vezme na svoji autogramiádu. Není to ale trochu předčasné? Napadlo ji...Další myšlenka přinesla řešení. Není. Už teď by měla vědět, kolik musí zhubnout do šatů, které si vezme za osm měsíců na sebe. Když ale zvážila svou frekvenci cvičení, došlo jí, že už je stejně pozdě. Měla začít tak před třemi lety.

Vanilkové latte s kakaem vonělo, buchtička si vesele seděla na talířku a místo u okna skýtalo výhled na zvědavé turisty nakukující dovnitř. Arabela usrkávala a projížděla Facebook. Polovinu lidí, jejichž příspěvky četla ani neznala. Ne osobně. Byli to spíše známí, nebo ti, které někdy potkala a proto občas nevěděla, zda má vyvíjet nějakou aktivitu, když se objeví post, který obsahuje jen smutného smajlíka. Za čas ale vždy někdo zareaguje s otázkou – co se děje..., načež se objeví odpověď od dotyčného – já o tom teď nechci mluvit. Tyhle soc hrátky asi nikdy nepochopí.

Konečně zacinkal mail od Stephena a ona vytáhla z kabelky počítač, aby si ho mohla pohodlně přečíst. S nadšením otevřela dokument a zhluboka se nadechla. Srdce jí bušilo, jako kdyby běžela maraton. Prolétla očima první řádky a vzrušení se pomalu měnilo ve vztek.
„No to si dělá pr...!“, vykřikla a ani si neuvědomila, že má okolo sebe v poklidu snídající lidi. Když všichni zvedli hlavu, aby se podívali na tu křiklounku, Arabela mávla rukou a přikrčila hlavu. Na omluvu jen hlesla: „ La pardon.“ Proč to vlastně řekla? Vždyť to nic neznamená. Co si o ní budou myslet, jí ale bylo úplně jedno. Před sebou měla kus svého románu, který zněl, jako by ho vyprávěl schizofrenik s machistickými sklony. Podle něj byl Erik nejdřív superman, který rozepíná ženám podprsenky jen svým úsměvem a Daniela zase chudinka, která stejně jako ostatní s velikostí 52 zaslouží totální likvidaci. V jednom z dalších odstavců se ale superman rozplakal nad tím, jak je vlastně ta hora sádla roztomilá, když si papká a posteskl si, jaká je to škoda, že se jí vlastně musí zbavit!
Arabela oddychovala a snažila se uklidnit. Zuřivě mačkala nějaké klávesy a počítač se jí odměnil tím, že na monitor poslal duhové kolečko. Než stihla vytočit jeho číslo, volal sám.
„Spokojenost, kotě?“
Ten samolibej tón jí lezl krkem.
„Ne! Žádná spokojenost! Je to strašný.“
„Hele, klídek. Poslalas mi námět a kapitolu a já to píšu podle tebe. Jestli se ti to nelíbí, tak sis to asi vymyslela blbě.“
„Nééé! Já si to vymyslela dobře. Ale ty to ženeš někam do extrému.“
„Do extrému? Tobě přijde normální, že když má takhle tlustá ženská někde v Maďarsku majetek a frajera podnikatele, že ji bude mít upřímně rád a všechno bude zalitý sluncem?“
Arabela se zarazila. „Jak v Maďarsku? Bydlí v Praze. V Čechách. Víš, kde to je?“
„Jo vím, ale to je jedno. Chlapi jsou všude stejný.“
Co teď? Přemýšlela, jestli má cenu ve spolupráci vůbec pokračovat.
„Seš tam?“, zeptal se už o poznání méně sebevědomě.
„Jo, jsem...Ale...Nevím, jestli se na to nevykašlem.“
„Hele, počkej...“, pokusil se smířlivěji, „je to první pokus. Já se na to ještě mrknu. Myslel jsem, že chceš hustej román. Mělas říct hned, že je to spíš harlekýnka. Večer ti to pošlu, jo?“
Arabela přešla tu urážku bez povšimnutí, protože na tom oba byli vlastně stejně. On ji potřeboval kvůli penězům a zkušenostem, ona jeho kvůli velké pokutě, kterou bude muset zaplatit, když neodevzdá rukopis včas.
„Dobrá, tak večer. Jen....hele... záleží mi na tom... Je to milá holka, která věří v opravdovou lásku.“
„Seš si jistá, že to není historický?“
Rozesmála se. Kdyby si nerýpnul, nebyl by to on. „Tak večer...Čau.“
Duhové kolečko se mezitím dotočilo a Arabela otevřela dokument s první kapitolou, kterou včera posílala Stephenovi. Zkusí napsat ještě jednu, aby ji díky tomu lépe pochopil. Všechno na stole si posunula vlevo a přisedla si blíž. Vedle ní byla dvojice, která se neustále něčemu smála. Hodila po nich mrzutým pohledem. Pak se rozhodla, že půjde psát jinam. Někam, kde bude klid a více inspirace. Chvíli přemýšlela, ale nic ji nenapadalo. Tak začala googlovat. Po půlhodině to vzdala. Dopila kávu, schovala počítač do kabelky a vyšla na ulici. Rozhlédla se okolo sebe. Kterým směrem půjde? Nakonec namířila svoje černé boty na nízkém podpatku do Covent Garden. Tam určitě něco najde.

Nemůžu, píšu román, přece! (Deník prokrastinující spisovatelky) DÍL 6.


Další články