Prokrastinace se dotýká většiny z nás. Snažíme se s ní bojovat a někdy i s úspěchem. Arabela má velmi lukrativní smlouvu na 3 romány. Dva s úspěchem vydala a za pár týdnů má odevzdat rukopis toho třetího. Jenže...ona ještě ani nezačala...

Nemůžu, píšu román, přece! (Deník prokrastinující spisovatelky) 4

57 dní do odevzdání rukopisu

      Vůně ranní kávy se mísila se svěžím vzduchem pronikajícím do pokoje z pootevřeného okna. Bylo příjemně pošmourno. Den jako stvořený k tomu, aby ho člověk strávil v posteli v milé společnosti dobré knihy, příjemného filmu nebo mazlivého partnera. Arabela ale neměla na nic z toho čas. Už dvakrát vytípla na telefonu svoji agentku Jessicu, která se chtěla neustále ujišťovat, že se na knize pracuje. Teď ale volala potřetí a to Arabelu už opravdu naštvalo. Chvíli nad telefonem šermovala oběma prostředníčky, a pak už milý iPhone letěl obloukem na vzdálené křeslo. Vlastně ho mohla vypnout. Ale tohle bylo dramatičtější.

Arabela se zatím bezradně probírala několika sešity na stole, kam si během posledních třech let poznamenávala své nápady na budoucí knihy. Z druhé hromádky pak musela vybrat ten nejhezčí, kam si pro sebe rozpracuje děj nového románu. Když knihu psala sama, nechala ji před sebou odvíjet jako film a pouze do počítače zaznamenávala to, co viděla. Teď musí mít všechno promyšlené dopředu, aby Stephen tvořil podle jejích pokynů.

Zakousla si polomáčenou sušenku a položila nohy před sebe na druhou židli. V růžových chlupatých dupačkách pro dospělé, kterým se říkalo onesie, jí bylo krásně teplo. Pár drobečků smetla na zem a pak spokojeně zamlaskala. Na srdceryvný román Dárce, o muži, který své umírající lásce věnuje tajně své srdce, /jako životně důležitý orgán/ náladu neměla. Zpytování hrdinky o tom, jestli si takovou oběť zasloužila a zda musí se svým životem teď udělat něco opravdu velkého, aby dar docenila, jí přišel moc depresívní. Vždyť, jak by mohla humorně popsat proces truchlení... vyzdvihnout výhodu toho, že teď je usínání s tlukotem jeho srdce o moc lepší bez toho rušivého chrápání? To by byl cynismus non plus ultra. Ne. Už ví. Vytáhla kroužkovaný sešit zespoda, na jehož obálce bylo zaschlé kolo od hrnku s kávou a otevřela ho. První stránka nic neříkala o tom, že obsah psala dospělá žena, která byla duševně zralá. Právě naopak. Barevné škrtance, věty, které si poletovaly mezi řádky, telefonní číslo s vykřičníkem, u kterého nebylo jméno, čtyřmi barvami napsáno Arabela (to si zrovna koupila k sešitu i barevné propisky) a jako ohyzdný vrchol všeho byla uprostřed bílá samolepka s červeným nápisem HALF PRICE, čili za polovinu. Další stránka ale skrývala zajímavý příběh, jehož první část zasadila do Čech. Při pročítání poznámek se znovu nadchla, tak jako před rokem, když ji v metru napadl. Okamžitě vystoupila, v nejbližším papírnictví koupila blok a pera a zapadla do první kavárny na cestě. Když se přetlak informací dostal na papír, vyrazila dál. Teď znovu ožíval ten samý příběh v její mysli a ona se bála pohnout, aby se film nepřetrhl. Tohle na psaní milovala. Bylo to tak přirozené. Jakmile se spustila stavidla, nešlo to zastavit. Se svými hrdinkami prožívala všechny situace, a dokonce, když se jim v životě nevedlo, byla naštvaná, a toužila jim pomoci. Byly to přítelkyně. Rozuměla jim, protože je stvořila. Chápala jejich rozpolcenost a slabosti, protože v sobě nesly její otisk. Kam se to všechno teď ztratilo? Proč musí předat tohle kouzlo do rukou rádoby Copperfielda, který by z klobouku vytáhl tak maximálně gel na ty svoje příšerný vlasy? No dobrá. Prostě to tak je, a když si můžou modelky pomáhat Photoshopem, ona si pomůže nafoukaným joudou. Hlavně mu musí všechno detailně popsat, aby se v mysli oba koukali na stejný film. Jedině tak docílí, že to bude stále její kniha.

Hrdinka příběhu je Daniela, obyčejná dívka, která po smrti rodičů zdědila dům na Ořechovce (Arabela se musela smát, když si uvědomila, jak se to bude Britům číst – Ouričovka??? ). Jednou v kavárně si postěžovala do telefonu kamarádce, že je strašně sama a než dopila kapučíno, přistál u jejího stolu hezounek Erik, který na ni hleděl, jak do obrázku, což už jí mělo být okamžitě nápadné. Měla nadváhu, mastné vlasy a propocené koláče v podpaží. Muži jako Erik netráví čas s ženami, jako byla Daniela. Nebo aspoň ne tak často. Erik samozřejmě není takový svatoušek a Daniela prozře až ve chvíli, kdy už je pozdě. Arabela měla radost. Bude to napínací, jak s oblibou říkala. Trošku Daniele zavaří a pak jí pomůže. Mělo by to ale začít nějakým dobrým úvodem, odstavcem, který bude mít děj z půlky příběhu a pak se začne hezky od začátku. Hustě ona! Natáhla se pro notebook. Napíše Stephenovi ten začátek, aby mohl navázat.

     Pomalu se probírala a přes silné hučení slyšela hlasy, které k ní doléhaly jakoby z velké dálky. Jeden z nich zavolal její jméno. Snažila se otevřít oči a dát tak najevo, že vnímá, ale jediné co si uvědomovala byla obrovská bolest, která zaplavovala celé její tělo. Pomalu jí docházelo, co se stalo. Přes tu tepající bolest se nedokázala ani nadechnout, chtěla křičet, ale nemohla vydat ani hlásku. Nenáviděla se za to, co provedla sama sobě a Erika za to, že ji dostal až sem. Tohle se nemělo stát. Hlavou jí vířilo milion otazníků až nakonec injekce proti bolesti ji vrátila zpátky do milosrdné říše snů.

Odulý obličej skrápěný slzami na ni hleděl ze špatně umytého zrcadla a odkrýval tvář ženy, kterou nikdy být nechtěla. Ve svých dvaceti sedmi letech měla za sebou nespočet nefungujících diet, několik vztahů, které měly spíše devastující účinek, pár nesplněných snů a nedostatek chuti a energie začít znovu. Džíny, do nichž by se bez problémů vešly dvě plnoštíhlé ženy, ji škrtily v pase a zařezaná podprsenka začínala vlhnout potem, a to si ji oblékla před pár minutami. Nebylo to zas tak dlouho, možná jen pár let, kdy byla o něco málo štíhlejší, ale pokaždé, když se nadchla pro novou dietu, ještě více přibrala. Ach! Už to opět dělá. Už se zase lituje. Copak si nemůže prostě jen normálně učesat vlasy? A ještě ke všemu má zase zpoždění. Přilítne do práce úplně vyřízená, tak akorát připravená na další sprchu a posadí se do kanceláře plné vyvoněných kolegyň, jejichž miniaturní úsměvy kopírují jejich postavy. Budou se rozplývat nad včerejším spinningem, večeří v luxusní restauraci a divokým sexem s partnery, kteří jakoby vypadli ze sportovních magazínů. Je tohle spravedlnost? Jsou šťastné? Byla by ona šťastnější, kdyby žila jejich život? Možná ano, ale s určitostí to nejde říct. Vždyť ona má také přítele a vypadá k světu. A je to její jediná rodina, žádnou jinou už nemá. Vzdychla a snažila se na sebe usmát. Vsadila by se, že se na ni její druhá brada také usmála. Vyšla z koupelny, přehodila přes sebe teplý svetr, který měla už včera. Ale co. Vždyť je to jedno. Obula si boty na silném podpatku a s kabelkou, která neustále sklouzávala z péřového kabátu vyrazila rychlým krokem na autobusovou zastávku.

Hned před dveřmi dostala mrazivou pěstí do nosu. Prudce vydechla a pára z jejích úst vytvořila kolečko, které zvolna odnášel ledový vítr. Nesnášela zimu, protože celé dlouhé týdny měla kvůli mrazu zarudlý nos od neustálého smrkání a v péřovém oblečení si připadala jako medvěd. No a vlastně neměla ráda ani léto, protože se neustále potila, v sukních se jí masitá stehna otírala jedno o druhé až měla krvavé odřeniny a volné kalhoty, které měly maskovat tvary se jí lepily na nohy tak, že vypadala, jako by měla na sobe trikot na balet. Letní dny tedy trávila doma v největším triku, které se dalo koupit se zmrzlinou v ruce u větráku.

Tak to by pro začátek stačilo. Do bloku si poznamenala, jak bude Daniela vypadat a co bude dělat. Měla by mít ale určitě hodnou kamarádku a .... Arabela střídala notebook se sešitem, barevně si označovala hlavní body děje a po dlouhé době se cítila spokojeně. Škoda, že jí teď psaní nejde. Tak ráda by se na čas stala Danielinou nejlepší kamarádkou.
Na notebooku jí pípnul mail. Byl úplně prázdný. A v předmětu velkými písmeny stálo jen: Jsem ready, kotě. Posílej! To je arogantní pitomec, pomyslela si. I když měla určité pochybnosti o jejich spolupráci, o Stevu Jobsovi se taky říkalo, že je nesnesitelný, a přitom dokázal velké věci. Brát si ho přece nemusí. Chce od něj jen knihu. No radši mu k poznámkám a úvodu přidá ještě celou první kapitolu. Mrkla na hodiny. Odpoledne to tam máš – odpověděla mu stejným způsobem. Dvakrát sice smazala “vole“ na konci věty, ale pak tam jako žena nad věcí vetkla jen všeříkající tři tečky. Tohle bude chtít hodně energie, vzdychla a vstala.

Namířila si to do tajného šuplíku pro další polomáčenky. Cestou míjela otevřené dveře do pokoje, kde byl pod tunou oblečení ukrytý rotoped. Vyplázla na něj jazyk. Najednou se jako zázrakem cítila líp. Sáhla si tedy i pro tyčinku Bounty. Kokos je přece zdravej.

Nemůžu, píšu román, přece! (Deník prokrastinující spisovatelky) DÍL 5.


Další články