Každý se jednou dostane do toho věku, kdy jeho tvář zdobí vrásky a většinou jsou jeho největší radostí vnoučata. Bohužel si však „my mladí“ neuvědomujeme, že to jednou čeká i nás. A pak jsme ke starým lidem kritičtí, nepřátelští a plní nepochopení.

Inspirace: Staří a nepotřební - necháme to tak?

Má to 80 nohou a tři zuby, co to je? Domov důchodců

Znala jsem jednu starou dámu. Musím dodat, že to byla velmi hodná a milá dáma. V životě se jí však nedařilo. Vdala se mladá a očekávala jen poklidný příjemný život po boku partnera a dětí. Bohužel však zjistila, že je neplodná. Manželovi to nepřišlo vhod, protože velmi toužil po dětech, a tak namísto pokusu o adopci tuto dámu opustil. Nakonec skončila v domově, sama, opuštěná. Žádná rodina. Důchod tak nízký, že mnohdy musela volit mezi léky, nebo naslouchátkem, které tak nutně potřebovala. Přesto z ní však dobro nevyprchalo. O svou trošku jídla se ochotně dělila se dvěma toulavými kočkami, které denně ve stejnou dobu docházely k domovu za touto paní. Viděla jsem fotky z mládí této paní a můžu říct, že byla velmi krásná. To bohužel někdy nestačí. Život se k vám může obrátit zády, ani nevíte jak.

DŮCHODCI! Vydrží běhat čtyři hodiny po Kauflandu, ale nevydrží stát 5 minut v MHD!

Tak zde bych začala tím Kauflandem. Vlastně jde o všechny obchody, kde jsou zrovna slevy. Lidé nechápavě hledí na zástup staroušků postávajících už hodinu před otevírací dobou u obchodu. Potom jim zase vadí, když se cpou uličkou. Perou se o mléko a div vás nesrazí, když shlédnou velikou ceduli sleva. Proč tomu tak ale je? Průměrný důchod v ČR je kolem 10- 11 000Kč. Docela málo, když vezmete v potaz, že ti lidé se celé své mládí (často i dětství) dřeli za pár korun v práci. Nyní mají tuto almužnu, aby poplatili vše, co potřebují. Že toho důchodci moc nepotřebují? Začněme tím základním – nájem/inkaso. To většinou nebývá zrovna malá částka. Jelikož v tomto věku už zdraví neslouží, neobejde se to bez předražených léků. Jako jiní musí také platit chod domácnosti (ač je třeba malá) a jíst. Co ale navíc? VNOUČATA. Očekává se, že babička/dědeček pro ně vždy má nějakou tu korunu (nemluvě o svátcích, narozeninách a Vánocích). A v neposlední řadě pohostinnost. Když přijde návštěva, je dobré mít něco nachystaného. Znám jeden velmi milý starý pár. Za svůj život zplodili dvě děti. Syna a dceru. Bohužel dcera po rozvodu začala hrát automaty, a jelikož všechny peníze prohrála, chodila za svými starými rodiči vyptávat další a další. Ti dva to samozřejmě nevěděli. Vykládala jim, jak má po bývalém manželovi dluhy, které musí splácet. Jak studuje a jak nemá na nájem. Jistě, samé lži…ale který milující rodič není zaslepen láskou ke svému dítěti? Který milující rodič nepomůže? Navíc přes strach, že by pak zůstali na stáří sami, dávali i poslední peníze své dceři, která je nadále prohrávala. Tento příběh nekončí bankrotem těch dvou, protože za pomoci vnoučat na to nakonec přišli…avšak zlomilo jim to srdce.

Pak se ale nedivte, že jsou tak diví po slevách. Někdo by řekl: „Tak ať necpou peníze vnoučatům.“ Ale ten někdo nejspíš nechápe, jak je pro staré lidi důležité, aby jim alespoň tato jedna radost zůstala. A co se týče toho MHD? Nemyslím, že je tak těžké pustit starou paní, aby si sedla. Pak alespoň nebudete muset nadávat, že ohrožuje provoz, když řídí automobil, přestože sama pořádně nevidí na cestu.

Nemají co dělat, tak kritizují ostatní

Když tuto větu vypouštíte z úst, uvědomte si, že to nemusí být nutně pravda. Co když vás nechtějí kritizovat? Jsou to velmi staří lidé, kteří už leccos prožili. Mají vzpomínky a zkušenosti, které by vám mohli předat. Už ví jak se vyvarovat jistých chyb, zvlášť pokud je někdy udělali sami. Mnozí z nich už chápou, jak je život cenný a prchlivý. Ani se nenadějete, a ležíte na smrtelné posteli. Nechtějí do vás rýpat. Myslí to dobře, chtějí pomoct. Možná to nejsou oni, kdo se chová nepřiměřeně.

A nakonec ROMANTIKA

Měla jsem tu možnost, seznámit se s jedním starým párem. Muž a žena, oba nemocní, odkázáni na domov důchodců. Děti v zahraničí. Sdíleli nejen společný život, ale i společný pokoj. A ta romantika? Paní měla chorobu zvanou Alzheimer. Málo komunikovala, potřebovala pomoci i s pohybem. Docházely k ní pečovatelky, které ji brávaly ven a pokoušely se s ní komunikovat. Pán měl velmi rozvinutou rakovinu. Množství léků, které denně polykal, bylo ohromující. Ruce se mu třepaly a jeho chůze byla velmi ztížená. A i tak vždy myslel hlavně na svoji milovanou ženu. Kontroloval pečovatelky, zda ji dobře oblékly. Hlídal, aby nikdo nerušil její spánek. Doprovázel ji ven, protože se o ni tolik bál. Byl na pokraji sil a i tak, nemyslel na nikoho jiného, nežli na ni. Na ženu, která mu kolikrát nebyla schopna odpovědět. Na milou zmatenou stařenku, se kterou strávil většinu svého života.

„Je to smutné, ale mládí musí jednou odejít. I když si je člověk zachová v srdci, žel přírodě, nezachová si je v kolenou.“ – Jan Werich

Co udělali ONI pro nás, co můžeme udělat my pro NĚ?

Byli to naši rodiče, kdo nás vychoval. Byli to naši prarodiče, kdo nás rozmazloval. Roky strávené nad naším krmením, učením. Roky strávené péčí o nás. Někteří si to uvědomujeme, a lásku časem vracíme zpět. Staráme se o staré a nemohoucí rodiče, nebo alespoň jezdíme na návštěvy. Jsou ovšem tací, kteří se starat nechtějí – ne vždy vinou rodičů. Znám spoustu seniorů, kteří svým dětem obětovali vše, ale zpět se jim nic nedostalo. Děti vyrostly, osamostatnily se a na rodiče neměli čas. Po tomto vzoru se pak chovaly i vnoučata, ovlivněná názory svých rodičů. DOMOVY DŮCHODCŮ jsou plné opuštěných milých staříčků, které jejich rodina z pohodlnosti odložila jako psy. NEMOCNICE se hemží starými lidmi, kterým selhalo zdraví postupem času. Pokud mají tito lidé alespoň rodinné návštěvy, mají pro co žít, na co se těšit. Mnohé však nenavštíví za dlouhé měsíce nikdo.

Ptáte se: „Co pro ně můžu udělat?“ Zkuste si vyhledat dobrovolnictví ve vašem městě/kraji. Jedná se o tzv. aktivizaci seniorů. Není to žádný nesnesitelný závazek. Dle vašich časových možností (třeba 2x týdně na hodinu) budete docházet za seniory jako jejich návštěva. Můžete jim číst, hrát s nimi hry, vzít je na procházku, nebo si s nimi jen povídat. Místo hodiny koukání na seriál, strávíte svůj čas užitečně a někomu tím věnujete víc než jen čas – věnujete důvod těšit se na další.

 


Další články