Jak přežít zamlklé těhotenství a potrat

Pokračování 2/2

O další miminko se můžete začít snažit po tom, co se obnoví váš menstruační cyklus. Gynekologové se ale rozcházejí v tom, zda je potřeba počkat dva nebo tři měsíce a jsou i tací, kteří doporučují se snažit ihned po první menstruaci. Je to prý z toho důvodu, že tělo je ještě stále plné těhotenských hormonů, a tak je daleko větší šance, že se miminko udrží a bude prospívat. A my vám jen držíme palce, aby to vyšlo .-)

Prožila jste také zamlklý potrat? Máte dobrou radu nebo zajímavý poznatek na toto téma? Pošlete nám svůj příběh na email a my ho vypublikujeme v tomto článku.

Děkujeme VÁM, že nám posíláte své příběhy. V redakci právě prožíváme už druhé zamlklé těhotenství za sebou a zjistili jsme, že není NORMÁLNÍ, aby se toto stávalo opakovně a brzy vám přineseme nové informace, jak postupovat a jaká vyšetření si okamžitě vyžádat...Sledujte nás!!

DALŠÍ VAŠE PŘÍBĚHY

Martina H. (29 let) nám poslala: 

Zdravím všechny do redakce,

chtěla bych se s Vámi podělit o svůj příběh, aby ostatní ženy (maminky) věděly, že v tom nejsou samy. Téma potratů je bohužel všude velké tabu, nebýt různých diskuzí, kde se maminky svěřují navzájem viz modrykonik.cz a emimino.cz, asi bych si myslela, že jsem jediná nešťastnice nebo alespoň jedna z mála, které to potkalo. Bohužel takových žen je víc, než jsem si myslela. Můj příběh není o zamlklém těhotenství, ale o pozdním odhalení VVV (vrozené vývojové vady) miminka :(

V květnu roku 2014 jsem porodila svou první dceru, podařilo se na první pokus. Těhotenství bylo ukázkové, jen s malými ranními nevolnostmi a únavou v prvním trimestru. Vždycky jsem si přála, aby děti měly malý věkový rozdíl, aby si rozuměly. Dva roky se nám zdál ten správný věkový odstup, podařilo se opět takřka na první pokus, v prosinci 2015 jsem zjistila, že čekáme další miminko ;)

Termín porodu vycházel na 13.8. 2016... do 12. týdne do prvního screeningu, jsem u obou těhotenství byla nervozní, tam by člověk nějakou "zradu" čekal (i když se o tom také moc nemluví, doktoři na to upozorňují). První screening dopadl na jedničku, dokonce lépe než u prvního těhotenství, a to už jsem byla o 2 roky starší.

Těhotenství nadále plynulo bez jakýchkoliv potíží, tentokrát i bez ranní nevolností, jen s únavou, která po prvním trimestru přešla. Přišel den D a já byla objednaná na druhý screening, vzala jsem sebou dceru i manžela a vyrazili jsme. Už z prvního ultrazvuku jsme věděli, že čekáme chlapečka a že se nám tedy povedl páreček. Těšila jsem se na screening, že zase malého uvidím, v té době už pěkně kopal, takže jsem byla v klidu, věděla jsem, že je "v pořádku". Nebyl....

Ze začátku kontrola probíhala standartně, doktor měřil miminku obvod hlavičky, tělíčka atd. řekla jsem si zda by mi nemohl vytisknout i fotku, tak mě ani nezarazilo, že klade větší důraz na vyšetření obličejové části miminka. Myslela jsem, že hledá nejlepší úhel na fotku. Spletla jsem se. Po chvilce už dceru UZ nebavil, tak jsem řekla manželovi ať na mě jdou počkat ven.

Když odešli a doktor dokončil prohlídku, nasadil vážný výraz a sdělil mi, že se mu nelíbí profil miminka a že se mám objednat ještě k dalšímu odborníkovi to byla středa 6.4. 2016 (22. týden těhotenství), že to nemusí nic být, ale že takový to profil, sklon očí atd mívají děti s Downovým syndromem. Zatmělo se mi před očima... jen jsem počkala až mi vypíše žádanku a za dveřmi ordinace, propukla v pláč. Strach a beznaděj mě dokonale pohltili...

Jako ve snu jsem došla ven za manželem, kterého jsem pěkně vyděsila, když mě uviděl. Ihned jsem volala, abych se objednala na další vyšetření, bohužel nebyl dřívější termín než v pondělí 11.4.2016, čekal mě jeden z nejhorších a nejdelších víkendů v životě. (To jsem ještě nevěděla, že nebude poslední :( ) Myslela jsem, že se nejedná o nic tak závažného, že na všechny závažné vady se přeci musí přijít už na tom prvním screeningu, takže jsem v pondělí vyrazila na UZ sama, protože jsem byla vmáčknutá mezi objednané a sestřička mi řekla, že si určitě nějakou dobu počkám, dceru s manželem jsem nechala doma.

Bohužel i druhému doktorovi se nález na UZ nelíbil a vypsal nám s manželem žádanku na Genetiku. Odcházela jsem z ordinace a hroutil se mi svět, ani nevím, jak jsem se dostala domů a dokázala vše převyprávět manželovi a rodině... Do půlnoci jsme vyplňovali dotazníky pro genetiku, rodinnou anamnézu sourozenců, rodičů, prarodičů a jejich dětí....

12.4. 2016 jsme tedy vyrazili na oddělení Genetiky (už jsem šla s manželem, po prožité zkušenosti, už bych to sama nezvládla absolvovat), kde se nás ujal sám pan primář a v podstatě se nás zeptal, jak se díváme na možnost ukončení těhotenství. Zatmělo se mi před očima, tento měsíc už po několikáté. Dohodli jsme se, že než se rozhodneme, budeme chtít více výsledků. Ještě ten den tedy proběhl odběr plodové vody a pupečníkové krve a další čekání na výsledky.

Dělalo se několik rozborů a vyšetření, kdy čekání na výsledky mělo rozdílnou dobu. Něco mělo být do 1 dne, něco do týdne a něco do 14ti dnů. V pondělí 18.4. mi volali, že výsledky dopadly dobře, nejednalo se o genetickou poruchu (vady z triple testu byly vyloučeny). To pro mě byl šok, byla jsem připravená na to, že naše miminko bude mít Downův syndrom, ale nemělo. Vada byla jiného charakteru... ale neméně závažná.

V tu dobu už jsme doma řešili zda těhotenství ukončit a nenechat našeho chlapečka trpět anebo počkat do konce těhotenství a čekat zda vůbec bude životaschopný a když, tak jaký život by ho čekal.

20.4. 2016 nás čekal ještě poslední UZ, kam byli přizváni ještě další odborníci. Mezitím byly fotky z UZ rozeslány i různým odborníkům do světa, aby se k nálezu vyjádřili. Bohužel se nezávisle na sobě všichni shodli :( a my se tedy rozhodli, že těhotenství ukončíme. Neměli jsme sílu, vědomě přivést na svět miminko a zajistit mu nejasnou a pravděpodobně i dost těžkou budoucnost.

21.4. 2016 jsem nastoupila do nemocnice, kde mi začli vyvolávat porod... v 11.00 dopoledne mi zavedli první tabletu a po třech hodinách zaváděli další a další, když se ani v 18.00 nic nedělo, dali mi vykapat kapačku na podporu a pořád nic. Slabé kontrakce začaly až v 23.00, špatně jsem se otvírala, ale prostup v porodních cestách už byl, tak mi praskly plodovou vodu, aby se porod urychlil.

Po odtoku plodové vody se porod rozjel (bohužel Epidural, který mi na doporučení sestry, že se jedná o velmi bolestivou záležitost, když tělo není na porod připravené, nezabral). Mohu potvrdit, že nelhala, bolestivé to bylo opravdu hodně, jak fyzicky tak psychicky. Nevím, co mě v tu dobu bolelo víc... 22.4. 2016 v 0.30 minut porodila mého vysněného chlapečka. Nechtěla jsem ho vidět, protože pak už bych ho doktorům nedokázala dát.... Následovala revize dělohy a ve 2.00 bylo po všem.

Ráno po vizitě mě propustili domů a mně se zhroutil svět. Nevím co může být horší než porodit a odcházet domů sama....

Prvních 14 dní bylo peklem na zemi, tělo nadopované hormony spustilo laktaci, takže jsem ještě bojovala s nateklými prsy mlékem, které nebylo komu dát...

Už je to 5 týdnů cítím se o moc lépe, ale jsou situace, které mě položí do kolen ještě teď. Nejhorší je potkat někoho, kdo věděl, že jsem těhotná a neví o tom, že to špatně dopadlo a mluví na mě, jako kdybych byla těhotná.... :(

Radu jak se s tím vyrovnat asi nemám, napsala jsem miminku básničku na rozloučenou a dost mi pomáhá starší dcera... Nyní čekám až mi skončí první porevizní menstruace a pokusíme se o miminko znovu.

Mějte se hezky a všem, co prodělali podobnou ztrátu přeji upřímnou soustrast a co nejrychlejší uzdravení...

Kdyby kdokoliv měl nějaké dotazy, klidně se ptejte.



Tereza S nám napsala:

Chci se podělit o svůj příběh, aby všechny ženy, co se jim tahle věc stala, neztrácely naději... Je mi 23 a prožila jsem zamlklý potrat 2x. Pokaždé jsem na to přišla na velkém ultrazvuku už s těhotenskou průkazkou v ruce, a jelikož jsou těhotenské prohlídky po měsíci, tak jsem měla dvakrát v sobě miminko mrtvé celý měsíc. Žádné příznaky jsem neměla, ani jsem nešpinila, natož abych krvácela. Prostě nic, takže o to větší bylo "překvapení". Po tom, co mi po dlouhém mlčení dr. oznámil, že nevidí srdeční akci to šlo tak rychle..v tom šoku a potocích slz vás pošlou na vyšetření, pak se vás ptají na vše možné, pořád mluvíte s nějakými doktory, pořád samé otázky a vy musíte odpovídat, přitom se perete s vlastními pocity...pak mě poslali se na pokoj převléknout do jejich košile. Když jsem vešla, tak tam ležely ženy, které se vás samozřejmě okamžitě ptají, s čím tam jste. Nikdy jsem neodpověděla, rychle se převlékla a šla na chodbu, kde jsem čekala hodinu...dvě...tři....a pořád brečela. A říkala jsem si, co je špatně, a proč se to stalo. Doktoři vám to nikdy neřeknou. V podstatě jen oznámí, že je to normální.

Když se mi to stalo poprvé, museli mi to dělat natřikrát, asi se na mě zaučili budoucí páni doktoři, kteří mi tam pokaždé nechali kousky z toho malinkého stvoření, asi jim to přišlo normální. Vždycky na mě volali, jako kdybych šla na řadu ke kadeřnici!! Došla jsem sama na sál, kde mě uspali, a pak už je následovalo probuzení na pokoji a prázdnota. Říkala jsem si vždycky, jestli se mi to náhodou jen nezdálo, ale nezdálo. A bolí to. Na těle i na duši samozřejmě nejvíc:-( Krvácíte... pak vám řeknou, že pár hodin tam musíte ležet. Ty uběhnout strašně rychle. Vždycky jsem dělala hrozně silnou a v pohodě, aby mě pustili co nejdřív a abych už byla doma.

Ty stavy, co jsem měla hned potom, co jsem se tu hroznou zprávu dozvěděla, byly pořád stejný, pořád stejně strašlivý ...i před zákrokem a po i pak doma. Začala jsem vždycky hned pracovat a hlavně jsem u sebe měla manžela, se kterým jako kdybychom se propojili ještě víc, než jsme byli. Cítil se mnou, vzal si v práci dovolenou a byl se mnou. A od rána do večera mě utěšoval, povídali jsme si... Když jsem se rozbrečela, všeho nechal a objímal mě tak dlouho, dokud to nebylo lepší. Jak se říká - v nouzi poznáš přítele - a v těchto případech bylo jasné, že jsem si vzala opravdového přítele a milujícího člověka.

No a pak přišla kontrola na gyndě, kde jsem si prosadila různá vyšetření, jezdila jsem i s manželem do Prahy na imunologii a do Genetu. Z krve mi nakonec zjistili možnou příčinu toho všeho. Dostala jsem vysvětlení, že moje tělo to miminko odmítá, tak mi nasadili léčbu kortikoidy. To jsem otěhotněla potřetí, dávali na mě pozor, léčili mě, navíc můj v té době nový gynekolog mi vyhověl a každý týden jsem k němu chodila na ultrazvuk, abych byla aspoň trochu v klidu, že je vše v pořádku. No a po hooooodně stresujícím těhotenství se to moje třetí miminko rozhodlo, že u mě chce zůstat.

A teď už jsme pul roku spolu a já za ni každý den děkuji, že ji mám. Proto neztrácejte naději, i když vám nic na vyšetření nenajdou. Neznamená to, že jste neplodné... a časem se to určitě povede...
Tereza S.

 

 

 


Další články