Jak přežít zamlklé těhotenství a potrat

Smrt miminka a potrat – v současnosti situace, kterou prochází mnoho žen. Řeší to v sobě, trápí se a užírají, a přitom si prohlížejí časopisy plné nastávajících maminek s bříšky a s úsměvem od ucha k uchu. O zamlklém těhotenství se v nich ale nedočtou. Dá se ta ztráta psychicky zvládnout?

Jak přežít zamlklé těhotenství a potrat

Na začátek si jen řekneme, co je zamlklé těhotenství (i když, pokud jste si tenhle článek vygooglovali, tak z něho máte obavy, nebo ho prožíváte)
Zamlklé těhotenství, pro které mají lékaři odborný výraz missed abortion, je stav, při kterém plod z nějakého důvodu odumřel nebo se od sliznice odpojil, nevyvíjí se a není patrná jeho srdeční činnost. Ve valné většině případů na to upozorní ultrazvuk.

Zamlklým těhotenstvím v prvním trimestru končí v současnosti přibližně každá pátá gravidita. To, že je nějaký problém se často zjistí až na ultrazvuku. V mnoha případech ho ani nepředchází krvácení a špinění. Podle velikosti plodu se buď čeká na samovolný potrat (občas se mu pomáhá injekcí) nebo se přistupuje k revizi dělohy, tedy k miniinterrupci.

Svůj příběh o tom, jak prožila a přežila zamlklé těhotenství nám napsala jedna z našich čtenářek Olga V.:

Otěhotněla jsem přirozeně a bez jakýchkoliv problémů. Už třetí den po početí jsem tušila, že se to povedlo, protože jsem cítila napětí v prsou, pachuť v puse a měla jsem žaludek jak na vodě. Po několika týdnech se ukázaly na testu 2 čárky, a tak jsem pospíchala na gynekologii, kde mi těhotenství potvrdili. Po další kontrole, kde už byla patrná činnost srdíčka, jsem dostala těhotenskou průkazku a dál se těšila na miminko. Prožívala jsem úžasné dny plné štěstí, protože jsem od mala poslouchala, že neotěhotním a že budou problémy a kdesi cosi. S partnerem jsme si koupili miminkovský kalendář, abychom věděli, co se každý týden v bříšku děje. V desátém týdnu jsem jeden den začala malinko špinit. Když to trvalo i druhý den ráno, rozjela jsem se na gynekologii, kde jsem na ultrazvuku viděla, že mému miminku už srdíčko nebije. Dokonce prý bylo už 5 dní mrtvé. Tělo to stále ještě nevědělo, proto plod vyživovalo a také i proto ho nevyloučilo. Dozvěděla jsem se, že musím na potrat, abychom předešli riziku infekce. Z gynekologie jsem rovnou jela do nemocnice, kde jsem po celodenním čekání šla vynervovaná okolo 19 hodiny na interrupci. Zákrok trvá přibližně dvacet minut až půl hodiny a provádí se v celkové narkóze. Bylo mi řečeno, že u větších plodů (8 a více týdnů) se musí roztahovat kanál děložního čípku a to je velmi bolestivé. Proto ta narkóza. Je mi jasné, že se tyto zákroky provádí jak na běžícím páse a pro sestry na oddělení gynekologické ambulance je tohle běžný jev, ale pro mě to bylo poprvé, bylo to moje vysněné miminko, které jsem ještě ráno čekala a teď se řeší, že „to“ půjde ven, jak se uvolní sál. Netušila jsem do čeho jdu. Po vyšetřeních jsem se konečně dostala na sál, kde mě totálně rozsekal připravený kbelík pod stolem. Tohle byla věc, kterou jsem opravdu nemusela vidět. Po zákroku jsem se probudila na pokoji a začala se vyrovnávat s tím, že už nejsem těhotná. Když pominul šok a trochu i dozvuk nervového vypětí, cítila jsem obrovskou prázdnotu. Obviňovala jsem se, že nejsem dobrá matka, když jsem nepoznala, že mi miminko umřelo. Přemýšlela jsem, co jsem udělala špatně, ale vzhledem k tomu, že jsem k těhotenství přistupovala zodpovědně jak z hlediska správné stravy, tak i pohybu a opatrnosti, věděla jsem, že jsem nepochybila. Snažila jsem se přesvědčit samu sebe o tom, že příroda ví, co dělá. Logická část mého mozku se s tímto tvrzením ztotožňovala a ten zbytek truchlil. Je to teď 3. týden od zákroku a cítím se lépe. Sice jsem skoro dva týdny krvácela, ale už je to lepší. Nemohu nikomu radit, jak se s tím vyrovnat, ale mně pomohlo napsat dopis miminku. Možná to někomu přijde nenormální, ale mně to pomohlo. Vypsala jsem se z té lásky a bolesti a poprosila jsem si o nové miminko. Dopis jsem spálila nad svíčkou a rozloučila se. Jakmile se vše zahojí, začneme se opět snažit. A věřím, že tentokrát to vyjde.

Eva M. z Prahy se s námi podělila o svůj smutný příběh:

O miminko jsem přišla v 8 týdnu a strašně špatně jsem to nesla. Nepomohl k tomu ani studený a odtažitý přístup mého gynekologa a následně i sester v nemocnici. Tři týdny jsem byla velice smutná a zničená, zavřená doma a nechtěla jsem s nikým mluvit. Pak jsem si ale musela jít vyzvednout nějaké léky, tak jsem po té době poprvé vyšla ven. Šla jsem okolo obchodu, kde měli vystavené takové krásné andílky nakreslené na kusu kartonu (nebo něčem podobném). Z náhlého impulsu jsem si jednoho koupila a šla k řece. Tam jsem se naposledy rozbrečela a po rozloučení jsem andílka hodila do vody. Cítila jsem se pak nějak lépe. Jsem 4 měsíce po zákroku a jsem opět těhotná.

Hana K. z Chebu nám napsala:

Miminko mi umřelo v devátém týdnu, takže následovala interrupce. Nikdy pořádně nevíte, co druhý prožívá, dokud to neprožijete sami. Měla jsem kamarádku, které se stalo to samé a i když mi to bylo moc líto a snažila jsem se jí povzbudit, až když jsem to prožila, došlo mi, jaké žena zažívá zoufalství. V noci jsem často nemohla spát, měla jsem pocit, že jsem jako žena selhala. Trávila jsem dny a noci pročítáním různých diskusních fór a zjistila jsem, že v tom nejsem sama a také kolik trápení my ženy prožíváme. Pak se mě dotýkaly příběhy i dalších žen, které musely rodit mrtvá miminka a přesto se z toho dostaly a zkoušejí to znovu. Za pár dní jsem si ale uvědomila, že se v tom nesmím takhle utápět, a že je na čase tuhle kapitolu uzavřít. Šla jsem na náš rodinný hřbitov a koupila svíčky a květiny. I když tam miminko fyzicky neleží, zapálila jsem svíčku, poseděla, popřemýšlela a poplakala. Od té doby mi bylo každý den lépe. Je to už rok a teď jsem v šestém měsíci těhotenství a vše probíhá skvěle.

Psychologové k tomu říkají: V posledních několika letech nároky na ženy a jejich schopnost plodit stoupají. Souvisí to také s tím, že o mateřství začínají uvažovat až v pozdějším věku, kdy vzrůstají problémy s ovulací a také se schopností těla plod vyživit a udržet. Proto extrémní množství párů přistupuje k umělému oplodnění a tím také vysoko násobně narůstá počet zamlklých těhotenství. Nejdůležitější je, aby se žena dostala po zákroku zdravotně do pořádku a měla maximální podporu partnera a okolí. Truchlení je také důležitou součástí ozdravného procesu. Snažit se být „rychle v pohodě, abych nezatěžovala rodinu“ může vést i k depresím. Je velice dobré si také udělat intimní rituál nebo rozloučení se s miminkem. Přispívá to k rychlejší psychické rekonvalescenci.


Další články